KlausWehner
Vážení odborníci na Minoltu,
určitě mi někdo z vás dokáže říct, jaký model fotoaparátu se později u Leicy stal modelem R4?
Kdo s ním má zkušenosti?
Existují nějaké konkrétní nedostatky, na které je třeba při koupi tohoto fotoaparátu dávat pozor?
Děkuji předem a srdečně zdravím
Klaus
Wolf_XL
...asi máš na mysli Minoltu XD-7 – ta má s modelem R4 společné některé součásti. Nejsou mi známy žádné typické slabiny – musíš si však uvědomit, že model XD-7 přišel na trh v roce 1977, takže v některých případech můžeš získat fotoaparát starý více než třicet let. Přinejmenším světelné těsnění bude pravděpodobně tvořeno víceméně jen lepkavou černou hmotou... To však není problém – lze je relativně snadno vyměnit. Jinak dostaneš fotoaparát, který stále přináší spoustu zábavy... Zejména v kombinaci s opravdu prvotřídními objektivy, u nichž se spolupráce s Leitzem opravdu projevuje. V každém případě získáš prvotřídní objektivy, aniž bys musel platit „profesionální příplatek“ jako u Canonu nebo Nikonu...
KlausWehner
Díky, Wolfe,
přesně to jsem chtěl vědět!
Ten věk... bez problémů používám fotoaparáty, které jsou ještě mnohem starší!
Výměna světelné těsnění (po 30 letech) také není žádná věda.
Podívám se, co tak na eBayi nabízejí...
Díky a pozdravy z Paderbornu
Klaus
Andreas_23
Ahoj Klausi,
i model R3 má své kořeny u společnosti Minolta; vychází z modelu XE-1.
Podívej se sem:
Leica R3
nebo sem:
Leica R na Wikipedii
S pozdravem,
Andreas
Renate
Dobrý den,
u čistě mechanických fotoaparátů hraje stáří přístroje jen malou roli. V případě pochybností jej stačí rozebrat, vyčistit a znovu namazat, a pak vám bude sloužit ještě mnoho let.
U fotoaparátů s elektronikou je to jiné. Pokud se elektronika pokazí, je fotoaparát na vyhození. Elektronika má vždy jen omezenou životnost, čím je složitější, tím je kratší. Fotoaparáty s elektronikou nikdy nejsou nákupem na celý život. To brzy tvrdě pocítí zejména naši digitální přátelé.
S pozdravem
Renate
Wolf_XL
Dobrý den,
u čistě mechanických fotoaparátů hraje stáří přístroje jen malou roli. V případě pochybností jej stačí rozebrat, vyčistit a znovu namazat, a pak vám bude sloužit ještě mnoho let.
U fotoaparátů s elektronikou je to jiné. Pokud se elektronika pokazí, je fotoaparát na vyhození. Elektronika má vždy jen omezenou životnost – čím je složitější, tím je kratší. Fotoaparáty s elektronikou nikdy nejsou nákupem na celý život. To brzy tvrdě pocítí zejména naši digitální přátelé.
S pozdravem
Renate
...nějak se mi ta představa o „rozmarné a nedokonalé“ elektronice prostě nedá dostat z hlavy... Myslím, že pokud jde o elektroniku ve fotoaparátech, často se šíří spousta nesmyslů. Člověk by se prostě měl zbavit představy, že se mechanika a elektronika v otázce náhradních dílů a oprav zásadně liší. Ať už se mi rozbije nenahraditelný výlisek, nebo odejde integrovaný obvod, který už nelze sehnat – výsledkem je v obou případech „šrot“... Je to spíš psychologický jev: zdá se, že člověk snáší ztrátu lépe, když ví, že je něco mechanicky rozbité – když dokáže poruchu pochopit. Zlomená pružina nebo vadné ozubené kolo se většinou přijímají s lítostivým pokrčením ramen. Pokud se ale přístroj nehýbe kvůli elektronické závadě, začne se velmi rychle nadávat na tu proklatou elektroniku... Přitom fotoaparát s elektronickým problémem není o nic „rozbitější“ než ten se zlomenou pružinou...
K diskusi o elektronice mohu říci následující:
V zásadě je elektronika málokdy problémem – ta je zpravidla bez opotřebení a stárne jen ve velmi vzácných případech (jako např. u problému s kondenzátory u Minolt). Problémy obvykle způsobuje rozhraní s mechanikou. Zde se většinou montují velmi speciální součástky specifické pro daný fotoaparát, které nelze nahradit standardními díly. Patří sem součástky jako speciálně tvarované potenciometry, speciální přepínače apod. Zřídka se tu dá vystačit s dílem z kutilské krabice – ale totéž platí i pro mechanické součástky...
Když se nad tím zamyslím, určitě jsem vyhodil do koše více fotoaparátů kvůli mechanickým závadám než kvůli elektronickým potížím...
Wolfgg
Většina elektronických součástek stárne tak pomalu, že nás všechny přežije. V mých zásuvkách mám 40 let staré integrované obvody, 50–60 let staré diody, tranzistory, rezistory, kondenzátory – a všechno stále funguje. Pouze u několika komponent je stárnutí kritické, například u elektrolytických kondenzátorů (elko) nebo LCD displejů. Elektrolytické kondenzátory jsou standardní součástky, a proto se snadno nahrazují, zatímco LCD displeje jsou vždy vyvíjeny speciálně pro daný model, a proto je lze jako náhradní díly sehnat, pokud vůbec, pouze u výrobce fotoaparátu. Integrované obvody jsou extrémně spolehlivé; pokud jsem za posledních 30 let zaznamenal nějakou poruchu (při více než 10 000 použitých integrovaných obvodů), příčinou bylo vždy přepětí nebo nadproud. Spolehlivost elektroniky je určena spojeními mezi jejími součástmi, tedy pájenými spoji, kabely, konektory, spínači, tlačítky atd., a materiály použitými na kontakty, jakož i součástmi s třecími kontakty, tedy potenciometry.
Problémem digitálních fotoaparátů je chatrná mechanika včetně spínačů a tlačítek. Stačí například, aby se v kapse nechtěně vysunul objektiv, a plastová ozubená kola ztratí zuby, a je po všem.
S pozdravem Wolfgang
Andreas_23
Ahoj Wolfgg a Wolf XL,
přesto musím dát za pravdu Renate, když píše:
Fotoaparáty s elektronikou nikdy nejsou nákupem na celý život. To brzy zasáhne naše digitální přátele obzvláště tvrdě.
Velmi pochybuji, že za 20, 30 let budou pro naše dnešní digitální fotoaparáty ještě k dispozici speciální baterie nebo vhodné paměťové karty (pamatuje si ještě někdo karty SmartMedia?). Možná už ani nebudou existovat počítačové programy, které by dokázaly přečíst formát obrazových souborů.
Na druhou stranu: když už nebudou existovat svitkové filmy, nepomůže mi ani to, že můj Lipca Rollop je mechanicky stále bezvadný. A pro FA jistě také jednou přestanou existovat náhradní díly. Jen se obávám, že u digitálek to bude dříve.
S pozdravem,
Andreas
Wolfgg
Zde hraje velkou roli záměr výrobce. Vezměme si například Canon: konstruktéři modelu F1 (té staré) měli úplně jiné představy o tom, jak dlouho by mělo „jejich dítě“ přinášet radost, než konstruktéři řady Powershot… respektive požadavky marketingového oddělení tomu odpovídaly. To je vidět už na spěchu, s jakým se na trh uvádějí nástupnické modely, v tom má Renate pravdu.
Totéž lze pozorovat u automobilů: veterány bez elektroniky si získávají větší důvěru u těch, kteří je chtějí řídit i za desítky let.
S pozdravem, Wolfgang
StefanCaspari
Zde hraje velkou roli záměr výrobce. Vezměme si například Canon: konstruktéři modelu F1 (té staré) měli úplně jiné představy o tom, jak dlouho by mělo „jejich dítě“ přinášet radost, než konstruktéři řady Powershot... respektive požadavky marketingového oddělení tomu odpovídaly. To je vidět už na spěchu, s jakým se na trh uvádějí nástupnické modely, v tom má Renate pravdu.
Totéž lze pozorovat u automobilů: veterány bez elektroniky si získávají větší důvěru u těch, kteří je chtějí řídit i za desítky let.
S pozdravem, Wolfgang
Máš naprostou pravdu.
Sám mám tři těla F1 (staré) – první mám v nepřetržitém provozu od roku 1978, další dvě jsem si pořídil později.
Celý systém FDS je prakticky „nezničitelný“.
Těla od modelů AE1, A1 atd. už však nejsou tak odolná vůči namáhání.
V zásadě v každodenní práci stále nejvíce důvěřuji mechanickým dílům.
Srdečné pozdravy: Stefan
Wolf_XL
...no, to, co právě zažíváme u digitálních fotoaparátů, se odehrávalo i v počátcích analogového světa. Kolik dávno zapomenutých formátů existovalo v období před a po první světové válce? Teprve když se začalo rýsovat, že se kinofilm a svitkový film prakticky stanou standardem, situace se trochu uklidnila. Jenom Kodak to nemohl nechat být a tím dostal některé výrobce filmů a fotoaparátů do pořádných potíží. Kdyby se peníze, které byly promarněny na mrtvé projekty Instamatic, Pocket a Discfilm, hned investovaly do dalšího vývoje malého a středního formátu, analogová technika by dnes pravděpodobně byla na tom lépe... Ať už je to jakkoli – mám každopádně dojem, že alespoň v profesionálním digitálním sektoru se situace uklidňuje – alespoň tam už nikdo nemusí každých šest měsíců kupovat nový fotoaparát, aby byl v kurzu.
Ať už je to jakkoli – můj nejstarší elektronický fotoaparát, který ještě používám, je více než třicet let starý Minolta XD-7. A pokud to můj Rolleiflex 6008 vydrží stejně dlouho, pravděpodobně mě přežije... ;-)
