HansDerHase
Vyzkoušel jsem různé expoziční řady a hle:
Při expozici 4+4 × 3 s nakloněním, kterou doporučuje výrobce, jsem snímky výrazně přeexponoval. Dobře skenovatelný negativ získám při expozici 2,5+2,5 × 3 s s nakloněním, pokud exponuji film FP4+ s citlivostí 200. Citlivost 400 také funguje skvěle. Při 3,5+3,5 × 3 s. jsou negativy již příliš tmavé na skenování.
Dobré výsledky dosahuji také při 3,5+3,5 × 1 min.
Tj. výrobce vs. já =
4+4 vs. 2,5+2,5
resp.
6+6 vs. 3,5+3,5
Může mi někdo vysvětlit, proč se „já“ tak výrazně odchyluji od údajů výrobce?
S pozdravem
Bernd
FrankJBeckmann
Ahoj Bernde,
tak krátké doby vyvolávání se dá jen těžko zopakovat. Už jen rychlejší nebo pomalejší nalévání či vylévání vývojky může vést k větší odchylce. A chápu to správně, že negativy jen skenuješ, ale nikdy je nevkládáš do zvětšovacího přístroje? Skenery často preferují „tenké“ negativy, které se s zvětšovacím přístrojem nedají rozumně použít. Podíval ses někdy na vykreslení stínů na negativech, které jsi provedl při expozici na 400 ASA? U 200 ASA ještě věřím FP4+ v Emofinu, ale při 400 ASA už by ve stínech nemělo být moc co rozeznat.
HansDerHase
Správně, mám v plánu naskenovat jen negativy.
Při citlivosti 400 ASA mám (na můj vkus) stále dostatek detailů ve stínech. Ale já jsem spíš typ na film noir :-)
Můj hlavní problém při vyvolávání delším než 3+3 ×3 sekundy je stále více otravné zrno. Při 4+4 je zrno přímo obscénní. Ale to asi také souvisí s tím, že skener pak se svým slabým světlem sotva prosvítí negativ a zobrazí jen „pár hrudek“.
FrankJBeckmann
Ahoj Bernde,
právě skenery, které pracují se směrovým světlem, mají s černobílými filmy velké potíže a zvětšují zrno. V tomto případě fungují lépe chromogenní barevné filmy.
Pokud se dokážeš vzdát detailů ve stínech, můžeš film exponovat i při velmi slabém osvětlení.
Renate
Dobrý den,
Se skenery je to taková věc. To, co na papíře vypadá jako zcela běžné zrno typické pro film, může po naskenování vypadat úplně jinak, a výsledek silně závisí na nastavených parametrech a na skeneru. Zvětšovací přístroj nelze jednoduše nahradit skenerem.
Je tu otázka, jaký skener byl použit? Jak funguje jednotka pro skenování v průchodu? Jaký software byl použit? Jaké rozlišení bylo nastaveno?
Mnoho programů při skenování automaticky zapíná ostření. To vede k tomu, že se zrna zhušťují. Zrno pak vypadá velmi hrubě.
Pokud je rozlišení skeneru přibližně ve velikosti zrn na filmu, dochází k porušení vzorkovacího teorému. Vznikají tak fluktuace s nízkými prostorovými frekvencemi, které jsou pak na snímku viditelné jako obří zrna. Obří zrna ve skutečnosti na negativu nejsou. Vznikají až transformací při skenování.
Jako pravidlo by se mělo pamatovat, že rozlišení skeneru by mělo být buď výrazně menší, nebo výrazně větší než velikost vyvolaného zrna.
S pozdravem
Renate
HansDerHase
Za prvé je tu otázka, jaký skener byl použit? Jak funguje jednotka pro skenování s průsvitem? Jaký software byl použit? Jaké rozlišení bylo nastaveno?
KM SD IV – software KM – 3200 DPI.
Mnoho programů při skenování automaticky zapíná ostření.
Musím se podívat, jestli se tam ostrost zapíná automaticky...
Pokud je rozlišení skeneru přibližně stejné jako velikost zrn na filmu, dochází k porušení vzorkovacího teorému. Vznikají tak fluktuace s nízkými prostorovými frekvencemi, které jsou pak na obrázku viditelné jako obří zrna.
Páni... to zní jako fyzika.
Jako pravidlo by se mělo pamatovat, že rozlišení skeneru by mělo být buď výrazně menší, nebo výrazně větší než velikost vyvolaného zrna.
Dobrá rada. Ale jak zjistím, jak velké je moje vyvolané zrno?
Moc děkuji a pozdravuji
Bernd
FrankJBeckmann
Dobrá rada. Ale jak mám zjistit, jak velké je moje vyvolané zrno?
[right][post="7720"]<{POST_SNAPBACK}>[/post][/right]
Prostě to zvětšit tradičním způsobem? Ale pozor, může to být návykové.
cfb_de
Ahoj Bernde,
Páni... to zní jako fyzika.
ano. To, co je v analogové Duka chemie, je při skenování fyzika. Bez základního instinktu pro základy to v obou případech nebude fungovat.
Ale jak zjistím, jak velké je moje vyvolané zrno?
Lupa s měřítkem. Také známá jako „nitoměr se stupnicí“. Ideální by byly ty praktické stereomikroskopy, například od Zeissu nebo Leicy. Nemusíš je kupovat, některé lékárny je mají, zlatníci a hodináři většinou také.
Tyto problémy mě však zajímají spíše okrajově: pracuji čistě chemicky v klasické Duka. Tam nemusím brát v úvahu žádné rozlišovací schopnosti skeneru, žádné „ICE“, žádné „automatické vytváření“ ani jiné nesmysly ;-)
S pozdravem,
Franz
Wolfgg
Tak se podíváme na vzorec vzorkování:
Vzorec vzorkování není žádná věda. Kdo má zvukové nebo obrazové CD/DVD, má ho takřka přímo doma. Bez něj by totiž nebyla možná prvotřídní kvalita. Příklad zvuku: Aby bylo možné nezkresleně zaznamenat frekvence až do 20 kHz, vyžaduje vzorkovací teorém, aby vzorkovací frekvence byla alespoň dvojnásobkem nejvyšší frekvence signálu, v tomto případě tedy alespoň 40 kHz. Proč? Protože vzorkování matematicky neznamená nic jiného než násobení, přičemž vždy vzniká součet a rozdíl mezi vzorkovací frekvencí a frekvencí (frekvencemi) signálu. A právě v tom rozdílu je ten háček. Kdybychom totiž vzorkovali 20kHz tón pouze s 30kHz, vznikla by rozdílová frekvence 10kHz, která by se překrývala s původním signálem na 10kHz a tím rušila. Nebo v extrémním případě: vzorkování 20 kHz pouze 20,1 kHz vede k 0,1 kHz. Tyto nové frekvence, které vznikly až vzorkováním, se nazývají frekvence beatů. V praxi se volí vzorkovací frekvence nejméně třikrát vyšší než nejvyšší frekvence signálu, aby byla k dispozici rezerva pro filtry.
Na filmu sice nejsou žádné tóny, ale totéž platí i pro prostorové frekvence. Ty nejsou nic jiného než pravidelné liniové mřížky (např. 100 párů čar/mm znamená 100krát za mm jednu čáru následovanou mezerou stejné velikosti, tedy černá a bílá čára, každá široká 1/200 mm, dohromady se považují za pár čar). Takový rastr může vzniknout i díky zrnu filmu. Kdyby skener nyní náhodou zaznamenal takový řádkový rastr se 100 páry čar/mm s 110 vzorky/mm (což odpovídá 2794 DPI), vyprodukoval by frekvenci beatu 10 párů čar/mm (110 minus 100). Tato struktura s 10 páry čar/mm však, pozor, na filmu nebyla! Vznikla až porušením vzorkovacího teorému ve skeneru a skončí také v PC. Zde by se muselo skenovat s minimálně 300 vzorky/mm (což odpovídá 7620 DPI), aby se informace z filmu dostala do PC bezpečně a nezfalšovaně.
Ještě několik čísel z dřívějších měření: zrno filmu u TMax400 je cca 1,7 um, u Technical Pan cca 0,7 um, obojí odhadnuto co nejlépe pod mikroskopem při 1000násobném zvětšení (Franz: s nitěm tam už nic není). Přitom se předpokládalo, že nebyly použity žádné stříbropodobné vývojky. Rovněž nejsou zohledněna shlukování zrn, která mohou vzniknout v závislosti na vývojce (RODINAL!). Pokud předpokládáme pravidelné uspořádání zrn, tedy zrno plus mezera o velikosti zrna, vede to u TMax400 k 1/(2*1,7 um) = 294 párů čar/mm, u Technical Pan k 1/(2*0,7um)=714 párů čar/mm jako „zrno“. Potom lze vypočítat kritická rozlišení skeneru. TMax400 by se měl skenovat buď s méně než 150 vzorky/mm (3810 DPI), což odpovídá 2 zrnům plus mezeře na vzorek (podsnímání, zrno pak zmizí), nebo s více než 900 vzorky/mm (22860 DPI!), což odpovídá 3 vzorkům na zrno plus mezeře (pře-snímání, zrno je čistě naskenováno), pak jste na bezpečné straně. U Technical Pan pak pod 350 vzorků/mm (8890 DPI) nebo nad exotickými 2100 vzorky/mm (53340 DPI). Tato rozlišení se nevztahují pouze na samotný řádek snímače, ale na celý systém, tedy včetně skenovací optiky a případného zpracování, jako je maskování neostrosti. Nejedná se samozřejmě o vědecky přesné údaje, ale v praxi jsou to dostatečné orientační hodnoty.
Doufám, že toto vysvětlení bylo srozumitelné i pro ty, kteří se o fyziku nezajímají.
S pozdravem Wolfgang
AntiLynd
Doufám, že to vysvětlení bylo srozumitelné i pro ty, kteří se o fyziku vůbec nezajímají.
Pro mě rozhodně ano. Analogie ze světa hudby mi už vysvětlily nejeden fotografický jev. Bohužel se s nimi setkáváme až příliš zřídka...
Zdravím
Nils.
(skvělých 01 bodů v písemné maturitě z fyziky) :ph34r:
cfb_de
Ahoj Wolfgangu,
Franz: s nitěm už to nejde
. Slušné mikroskopy mají k tomu při snímání obrazu zabudovanou měřítkovou stupnici, případně mohou na obraz vložit mřížku :-) Nebo mají nahoře našroubovanou digitální kameru, což otevírá cestu k větším nešvarům. Včetně toho, že i přes kameru Imacon vidím v reálném obraze víc, než kolik pak zůstane na digitálním snímku. Proto na špičkovém mikroskopu Leica stále visí fotoaparát s filmem. Mluvím teď o práci.
Kromě toho je u stříbrného filmu mikroskopie vhodná jen omezeně k určení lokálních frekvencí na negativu. Bohužel je velikost zrna rozložena jen statisticky, v žádném případě však není vždy na každém místě stejná... To je asi *ten* problém těchto digitálních skenerů optimalizovaných pro barevný obraz, zvaných „ICE“.
Má se tím zadem přes pěst do oka opravit to, co plastová mechanika nezvládne. Aby bylo možné na barevném obrázku rozpoznat ostře ohraničený prach, to je příjemný vedlejší efekt. Takzvaný „teorém vzorkování pozpátku“. Ta špína prostě méně vyniká :-)
*Edit*: Sakra. Musí to být: „Ta špína prostě lépe vyniká :-)“
S pozdravem,
Franz
