piu58
Rád bych se ještě krátce vyjádřil k rozsáhlé diskusi ohledně použití zónového systému.
Zónový systém byl vyvinut pro velkoformátovou fotografii, pro malý formát nebo střední formát se dá použít jen omezeně. Pro mě bylo důležité mu *porozumět* a vyvodit z toho vlastní závěry.
Samozřejmě platí rada, že je třeba se omezit na několik filmů a vývojek. Bohužel to nelze vydržet dlouhodobě. Byl jsem toho názoru, že „APX 100 je božský film“. Bohužel Agfa zkrachovala a moje zásoby Mirkovy náhrady se tenčí. Musím se tedy pomalu seznamovat s novými materiály.
Jak tedy postupovat? Údaje výrobce o citlivosti a vyvolání jsou většinou nevhodné. Nechci říct, že jsou špatné, protože někdo něco změřil a vyzkoušel. Ale prakticky použitelná citlivost je většinou nižší než ta vytištěná a doba vyvolávání často příliš dlouhá.
Koupím si 10 filmů jednoho druhu a pak se do toho pustím. První film provedu expozicí o půl clony a pak udělám další snímky o 1 clonu nad a 1 clonu pod. Jako vývojku používám výhradně RODINAL. Dobře, ten také mizí z trhu, tak to bude zase R09, nebo Adox09, nebo jak se to teď jmenuje. Je to prakticky to samé. Tato vývojka má pro mě následující výhody:
- levná
- jednorázová vývojka. Stálá kvalita vývojky, snadné udržování teploty vody (kromě vrcholného léta, kdy z kohoutku teče voda někdy jen 21°C)
- vlastnosti lze v širokých mezích měnit ředěním.
První film vyvolávám v poměru 1:50 (R09: 1:40), čas z tabulky zkracuji o 20 %. Své filmy nastavuji tak, aby byly spíše měkké. Moje běžná gradace papíru pro zataženou oblohu je 3. Když slunce silně svítí a vrhá ostré stíny, většinou mi stačí gradace 2. A když je zataženo, volím gradaci 4, což také funguje. Gradace 5 se mi naopak nelíbí, s ní se pracuje těžko.
Na prvním filmu se podívám:
- Jsou stíny vykreslené? Při normální expozici nebo při odchylce? To je třeba provést na několika motivech. -> To dá efektivní citlivost, pokud odhadujete mezilehlé hodnoty s přesností na půl clony.
- Jsou světla příliš sytá? K tomu se podívám na oblohu. Pokud ano (což je často případ), je třeba dále zkrátit dobu vyvolávání. Na začátku není tak snadné rozpoznat, kdy jsou světla příliš sytá. Možná je to také otázka osobního vkusu. Zpozoruji to, když se při jasné, ale zatažené obloze navzdory mírnému dodatečnému osvícení neobjeví žádná struktura v horní části snímku.
Přesto lze snímky z prvního filmu dobře použít, výsledky jsou okamžitě použitelné. Možná s trochu většími obtížemi v laboratoři, ale v každém případě použitelné.
Druhý film pak provádím expozici s určenou citlivostí a případně novou dobou vyvolávání. Ten by už měl být téměř v pořádku. Nyní se ale znovu zaměřím na silné stíny. Často se mi stalo (např. u Hp5+ FP4+ a jejich ekvivalentů od ADOXu a Foma 100), že vše vypadalo skvěle, s dobrým rozložením šedých tónů až do stínů. Jen ty úplně tmavé stíny pak vybočují a jsou takřka náhle křišťálově čisté jako nosič. V takovém případě pomůže další ředění vývojky, tedy např. na 1:100. Doba vyvolávání se u RODINALu dá snadno vypočítat:
Doba(1:100) = Doba(1:100, tabulka) * Doba(1:50)/Doba(1:50, tabulka)
Doba 1:100 se tedy oproti údajům výrobce zkrátí o stejný faktor, jaký platil pro dobu 1:50.
Tak, to byl teď třetí film, a tím je testování u konce. A to vše pouze na skutečných fotografiích, žádné šedé karty, žádný bodový expozimetr. Prostě s automatickým režimem fotoaparátu nebo metodou, jakou používáte při ručním nastavení expozice.
Při velmi zataženém počasí prodlužuji dobu vyvolávání o 20 % a provádím expozici o půl clony méně. Když o tom přemýšlím až dodatečně, jde to i bez té půl clony.
To je můj závěr, který mi zůstal po všech experimentech se zónami, pro své potřeby jsem to zjednodušil až do této míry. Nejdůležitější pravidla byla známa již před sv. Anselem:
- Provádějte expozici na stíny (film 1) a vyvolávejte na světla (film 2)
- Zředěná vývojka přináší lepší vykreslení stínů (film 3)
Často docházím k úplně jiným výsledkům, než uvádějí jakékoli tabulky. Celkově se to zlepšilo, když jsem věřil svým vlastním zkušenostem a ne knihám, příspěvkům na internetu a návodům na vyvolávání. A k tomu, aby člověk své vlastní zkušenosti využil cíleně, podněcuje zónový systém. To je největší přínos.
Mimochodem: I tady na bezbožném východě musím uznat, že „ON tam nahoře“ asi existuje. Jako náhradu za APX 100 poslal Foma 100. Musí se sice vyvolávat úplně jinak....
Wolfgg
Tak, teď jsem se i já připojil k vznešenému kruhu „registrovaných“ :ph34r:.
Poté, co jsem se odvážil zmínit zde téma „zónový systém“, které je zjevně provázeno značnou dávkou lásky i nenávisti, musím teď ukázat, jak v praxi vypadá můj postup při kalibraci řetízku. Adams se přece jen snažil přetvořit téma „teorie“, které bylo mezi fotografy zřejmě vždy nepopulární, do stravitelnější podoby. Zónový systém totiž není nic jiného než teorie v jistém smyslu standardizovaná.
Před mnoha lety jsem měl pocit, že moje výsledky by i přes velké úsilí mohly být „suboptimální“, což se nakonec také potvrdilo, a při hledání příčin jsem mimo jiné narazil na Adamse. Na základě toho a již existujících teoretických znalostí jsem si pak vytvořil svůj vlastní systém. Moje současná oblíbená kombinace se jmenuje APX100/RODINAL, takže brzy bude nutně třeba provést nové kalibrování. Pak budu postupovat následovně:
1) Stanovení dob vyvolávání pro gradace N-2, N-1, N, N+1, N+2:
To teď zní jako spousta práce, ale s odpovídající rutinou to zabere jen jedno odpoledne. Nejprve se postaví světelná deska a pomocí tlumícího papíru se nastaví tak, aby expozimetr při měření objektu a citlivosti vytištěné na filmu ukazoval 1/4 s při cloně 22 (což by při zpracování přesně podle výrobce mělo odpovídat zóně V (správně 5), expozimetry jsou tak kalibrovány). Poté lze bez problémů s Schwarzschildovým zákonem exponovat testovací zóny -1 až 11. K tomu vezmu fotoaparát a vyfotografuji světelnou desku 7krát následovně:
Zóna 11: 1 s clona 5,6
Zóna 9: 1 s clona 11
Zóna 7: 1 s clona 22
Zóna 5: 1/4 s clona 22
Zóna 3: 1/15 s clona 22
Zóna 1: 1/60 s clona 22
Zóna -1: 1/250 s clona 22
Takto vznikne na filmu 7 polí. Pro expozici se používá pouze každá druhá zóna, což stačí k dostatečně přesnému určení křivky černoty. Výše uvedené čísla expozičních zón jsou zpočátku pouze orientační. Jejich přesnou polohu známe až po změření vyvolaného filmu a poté jsou označeny správnými čísly.
Vyrobím hned 3 filmové pásy tohoto typu, protože se pak vyvolávají s 3 různými dobami vyvolávání.
Nejprve se vyvolá 1 filmový pás s dobou předpokládanou pro gradaci N. Dokud nevíme nic přesnějšího, použijeme jako dobu vyvolávání jednoduše tu, kterou udává výrobce. Po fixaci stačí krátké opláchnutí vodou, poté rychlé osušení pomocí F. Nyní již lze začít s měřením. K tomu v žádném případě nepotřebujete denzitometr, stačí digitální expozimetr, který nastavíte na EV. Každá změna hodnoty EV o 1 odpovídá změně hustoty o 0,3 (vyšší hustota -> menší hodnota EV). Film se jednoduše položí měřeným místem na snímač expozimetru a osvětlí se shora, např. stolní lampou.
Nejprve se hledá začátek použitelné části křivky černoty, to je zóna, jejíž hustota leží přibližně 0,1 D (v EV: 0,3) nad závojem, tedy neosvětleným místem. To by pak byla zóna I (správně 1). Poté se hledá zóna, která leží 1,6 D (v EV: 5,3) nad závojem, tedy 1,5 D (vhodné pro speciální papírovou gradaci) nad zónou I. Tato zóna by měla ležet 8 zón nad zónou 1, pokud byl vývoj přizpůsoben pro N, a byla by tedy zónou IX (správně 9). Většinou se trochu netrefíte, tj. 1,6 D není přesně o 8 zón výše, ale např. 7,5 nebo 8,5. To ale nevadí, protože jakmile jsou vyvolány oba ostatní filmové pásy, máte k dispozici dostatek dat k přesnému odhadu optimální doby vyvolávání pro N. Na základě tohoto prvního vývojového vzorku je nyní vidět, jak je třeba vyvolat zbývající 2 filmové pásky. Nejprve se pokusím odhadnout správnou dobu pro N z odchylky již vyvolaného filmového pásku, poté se oba ostatní filmové pásky vyvolají s touto dobou vynásobenou 0,75 a 1,3. Jakmile jsou všechny 3 filmové pásy vyvolané a suché, je nejlepší graficky znázornit 3 křivky zčernění (hustota nad zónami). S trochou zkušeností pak není žádný problém odečíst doby vyvolávání pro N-1 (po 9 zónách nad zónou I na 1,6D), N (po 8 zónách nad zónou I na 1,6 D) a N+1 (po 7 zónách nad zónou I na 1,6 D), což může například znamenat, že je třeba dobu vyvolávání ještě o 1..2 min korigovat. V žádném případě není nutné, aby uvedené zóny ležely přesně na 1,6 D; pokud jsou to 1,65 D nebo 1,55 D, co na tom, zbytek lze vyrovnat při zvětšování. Nejdůležitější je, že už teď velmi přesně víte, jaký rozsah kontrastu film při jakém vyvolání zvládne.
Gradace N-2 (= zóna XI na 1,6 D) a N+2 (= zóna VII na 1,6 D) jsou podle mého názoru zajímavé pouze pro uživatele plochých filmů, protože se vyskytují příliš zřídka a mnoho filmů při N+2 také vypadá skvěle. Chcete-li mít i zde přesné údaje, jsou zapotřebí ještě 2 testovací filmové pásky, které je třeba vyvolat např. s dobou vyvolávání pro N, jednou 0,5 a jednou 1,8. Alternativně lze také odhadnout z údajů pro N-1, N a N+1, což však může vést k chybám až o 1 clonu, protože filmy a vývojky reagují odlišně při silnějším pod- nebo přeexponování.
2) Stanovení citlivostí filmu pro gradace N-2, N-1, N, N+1, N+2: Nejprve se podíváme na křivku zčernění patřící k N. Leží zóna exponovaná jako zóna V skutečně o 4 zóny nad zónou s 0,1D nad závojem, tedy zónou měřenou jako zóna I? Pak má film skutečně citlivost uvedenou na obalu. Většinou však zjistíte, že zóna exponovaná jako zóna 5 leží o něco níže, konkrétně o 0,5 až 1 zónu níže. V takovém případě by bylo nutné prodloužit expozici o 1/2 až 1 clonu. To je něco, co mi vždycky leží v žaludku: mnoho výrobců filmů udává příliš vysoké citlivosti spolu s příliš dlouhou dobou vyvolávání. Fotograf za to pak platí v podobě příliš strmých negativů s chybějícími stíny a/nebo špatně diferencovanými světly. Vycházíme-li z citlivosti filmu stanovené pro N, v praxi stačí pro zbývající gradace korigovat expozici následovně:
N-1: otevřít clonu o 1 stupeň
N-2: otevřít clonu o 1,5 stupně
N+1: zavřít clonu o 0,5 stupně
N+2: zavřít clonu o 1 stupeň
S nyní získanými informacemi o vlastnostech filmu máte v rukou možnost optimálně přizpůsobit expoziční křivku kontrastu motivu a dostatečně přesně umístit motiv do expoziční křivky. Jen samotné nyní dostupné přesné údaje pro N (doba vyvolávání a citlivost filmu) mi za tu námahu stojí. Většinou se pohybujeme mezi N-1 (zářivé slunce), N (mírně zakryté slunce) a N+1 (bez slunce). Odchylky od zcela přesné práce, které se nyní ještě vyskytují, se pohybují v rozmezí +/- 1/2 clony. To lze v době gradacíních papírů snadno vyrovnat při zvětšování, zejména pomocí techniky split-filtering.
Rozhodující je, že nyní máte tónové hodnoty pod kontrolou a víte dostatečně přesně, co vede k jakému zobrazení (hustotě). Lze zcela oprávněně tvrdit, že fobie z teorie, která je mezi fotografy (profesionálními i amatérskými) velmi rozšířená, zrovna nepřispívá ke kvalitě výsledků. A to i přesto, že se teorií musíte prokousat jen jednou za život.
Wolfgang
