Vzhledem k tomu, že dostáváme velmi mnoho dotazů ohledně svitkových filmů, chtěl bych se zde krátce „rozepsat“ o celé této tématice, abych co nejvíce otázek zodpověděl na viditelném místě.
Předem bych rád zdůraznil, že si samozřejmě uvědomujeme, že mnoho zákazníků vlastní kromě fotoaparátu na 35mm film také fotoaparát na svitkový film a rádo by fotografovalo v obou fotoaparátech stejným materiálem. Pro některé je to dokonce důvod, proč k dané značce vůbec nepřecházejí. Proto děláme vše, co je v našich silách, abychom mohli opět nabízet svitkové filmy.
Myslím, že až sem to všichni pochopili a nemají žádné otázky. Výrazně složitější to však nyní bude s otázkou, proč je toto téma již roky nevyřešené.
V této souvislosti bych nejprve rád odkázal na
svůj krátký projev na veletrhu Filmphotofair v Helsinkách
, který jsem přednesl v roce 2019.
Tématem zde bylo poukázat na to, že téměř celý analogový fotografický průmysl se dnes stále spoléhá na výrobní prostředky, které byly vyrobeny nebo pořízeny v době, kdy byl trh přibližně 1 000krát větší.
Současně jsem poukázal na to, že – navzdory této skutečnosti – je cena černobílého filmu při dnešní kupní síle dokonce levnější než v roce 1988. Je tomu tak proto, že všichni zúčastnění výrobci mají nadbytečné kapacity, a proto je v celém odvětví vysoký konkurenční tlak.
Abych to vyjádřil trochu jinak: Současná cenová úroveň černobílých materiálů je nereálně nízká a může být tak nízká pouze proto, že výrobci stále pracují s kalkulacemi na hranici rentability, kde cena produktu nezahrnuje následující složky:
- Náklady na vývoj produktu
- Náklady na vývoj strojů
- Školení zaměstnanců (což by mělo být ve výpočtu nákladů vlastně na prvním místě)
- Implementace procesů
- Náklady na výstavbu budov pro všechny speciální instalace, jako je provoz v temnu, větrání, manipulace s chemikáliemi, nakládání s odpady a mnoho dalšího.
V současné době jsou v cenách zahrnuty pouze:
- Suroviny
- Náklady na energii
- Variabilní mzdové náklady založené na vyškolených zaměstnancích
- Nájemné za stávající budovy
To je samozřejmě poněkud zjednodušené.
Z toho vyplývá jako výhoda již výše zmíněná velmi nízká tržní cena (dokonce levnější než v době, kdy byly všechny tyto investice realizovány) a jako nevýhoda technicky zastaralé, energeticky náročné a také věkově přerostlé pracovní síly.
Dobrým příkladem na podporu mé teze je barevný film. Zde došlo díky oživení, po desetiletích konsolidace kapacit na straně nabídky, k nárůstu poptávky.
To vedlo ke zvyšování cen. Mezitím se barevný film příliš zdražil. Cena je jasným indikátorem nedostatku a na současné úrovni již u některých filmů (např. barevných diapozitivů) nemá nic společného s realitou na straně nákladů. Přesto bude dále stoupat, pokud nebudou na straně nabídky vytvořeny další kapacity. To, že se tak neděje – ačkoli by mezitím byly všechny výše uvedené náklady započítány do ceny – je dáno složitostí tohoto záměru.
V tomto bodě se mě obvykle ptají:
„No a co je na tom tak složitého?“
Bohužel zní odpověď (na rozdíl od očekávání tazatele):
„Všechno. Od začátku do konce“.
Kvůli zastaralosti továren, ale především kvůli neexistenci vzdělávacích struktur nebylo možné zvýšit produkci ani u těch, kteří disponují veškerým potřebným know-how.
Nyní se podíváme na příklad svitkového filmu.
Ještě mnohem složitější oblasti, jako je výroba emulze a nanášení, prozatím záměrně vynecháme.
Svitkový film je však dobrým příkladem, protože jeho personálně náročná konfekce (dnes finishing) je často tím proslulým „úzkým hrdlem“ („bottleneck“).
U Kodaku to vypadá opačně než u nás, protože ačkoli panuje nedostatek zlatých kinofilmů, uvádí se na trh zlatý svitkový film. To je třeba uvítat, aby mě zde nikdo nepochopil špatně. Dělá se to, na co jsou kapacity.
My to neděláme jinak.
Naše stroje na výrobu rolí pocházejí od Konika-Mitsubishi a byly vyrobeny v roce 1978.
Fotografie byla v té době výlučně analogová a kolem samotných výrobců filmů existovalo fungující průmyslové odvětví. V rámci dělby práce se každý soustředil na to, co dělal, a tak bylo možné efektivně nabízet komponenty. Výrobci filmů navrhovali emulze a odlévali filmy a výrobci strojů dodávali navíjecí stroje, odlévací stroje atd.
Bylo možné technicky navrhnout složité stroje, vyrobit prototypy, zavést sériovou výrobu a prodat mnoho strojů. Náklady na vývoj byly rozloženy a každý stroj k nim přispěl malou částkou.
Z toho měli prospěch všichni, především zákazník, protože mezi výrobci vznikla konkurence. Pokud ceny filmů stouply, objevil se nový konkurent s výhodnou vstupní nabídkou. A ten to mohl udělat, protože potřeboval pouze financování a mohl si koupit potřebné stroje. Ty byly dodány do 6 měsíců.
Kdyby dnes přišel investor a nabídl mi všechny peníze světa na to, abych znovu začal vyrábět svitkové filmy, nechtěl bych to přijmout, protože bych nebyl schopen koupit stroj, jehož cena by byla vzhledem k jeho produktivitě nastavena tak, abych provozem stroje mohl vrátit jeho investiční náklady.
Vývojové náklady na stroj, od kterého se vyrobí jen jeden kus, jsou na to příliš vysoké.
Zbývají dvě alternativy:
1) Pokračovat se starými stroji (stejně jako všichni ostatní)
2) Přepracovat staré stroje
Možnost 1 v současné době využíváme. Šance, že se podaří starý Hitachi znovu zprovoznit, jsou střední a jistota, že pak bude fungovat déle než tři týdny, je rovněž střední.
Možnost 2 je již velmi nákladná a bohužel často vede k tomu, že i přes značné investice máte nakonec stále stroj, který neodpovídá dnešním požadavkům trhu a nevykazuje ani nezbytný vysoký stupeň automatizace, který je při dnešních mzdových nákladech prostě nezbytný pro ekonomický provoz výrobního komplexu člověk-stroj.
