TR
Dobrý den všem,
v současné době se zabývám otázkou, do jaké míry lze pomocí expozice ovlivnit kontrast negativu – a to směrem k vyššímu kontrastu.
Vycházím z předpokladu, že černá (zóna I) zůstává vždy černá, resp. že zcela průhledná místa na negativu zůstávají vždy průhledná, bez ohledu na to, jak dlouho je expozice nebo vývoj. To by pak bylo předpokladem pro zvýšení kontrastu – protože všechny ostatní zóny se „posouvají“ nahoru jak při prodloužení expozice, tak při prodloužení vývoje.
Někdy by však muselo dojít k vzniku závoje, který by se přikryl i přes průhledná místa na negativu. Vycházím však z toho, že takový závoj se vytvoří až po extrémním přeexponování, resp. po dlouhém mučení ve vývojce, a že zde mohu tvorbu závoje zanedbat.
Nyní by samozřejmě bylo zajímavé u motivů s malým kontrastním rozsahem – např. krajina při zatažené obloze – jednoduše zvýšit kontrast „přeexponováním“. Slovo přeexponování jsem záměrně uvedl do uvozovek, protože při takovéto světelné situaci s malým kontrastem samozřejmě normální černobílý film od 100 ASA zdaleka nepřeexponujete.
Měřím tedy tak, aby i stíny získaly kontury, a provedl bych expozici o dvě clony nad svou naměřenou hodnotou. Co by se stalo? Černá by zůstala černá. Všechno ostatní by se „posunulo nahoru“. Navíc by se dalo počítat s lepším vykreslením stínů. Tím, že by se v zóně I nic nezměnilo, ale všechny ostatní zóny by se „posunuly nahoru“ o dvě hodnoty, bych zvýšil rozsah kontrastu o dvě clony. A teď přichází moje vlastní klíčová otázka:
Je tento způsob zvýšení kontrastu identický s tím, při kterém se negativ vyvolává déle? Kdo ví víc?
Nebo se ve své teorii o zvýšení kontrastu pomocí expozice zásadně mýlím?
S pozdravem,
Thomas
MirkoBoeddecker
Řekl bych, že se mýlíš, i když jsem možná nepochopil podstatu věci.
Sice posouváš vše nahoru, ale tím se nezvyšuje kontrast, nýbrž pouze denzita. Kontrast by se zvýšil, kdyby se snížil počet diferencovaných odstínů šedé na šedém klínu (nebo zónách znázorněných jako šedý klín) mezi zcela černou a zcela bílou.
Nebo řečeno jako křivka, kdyby se zvýšil sklon charakteristické křivky v oblasti diferenciace („lineární“ část).
V situaci, kterou popisuješ, by se mělo PODEXPOZOVAT a PŘEVYVOLAT, aby se zvýšil kontrast, protože prodloužené vyvolání zvyšuje tento sklon křivky a podexponování zabraňuje „splynutí“ světlých míst.
S pozdravem,
Mirko
Wolfgg
Ahoj Thomasi!
Zásadní otázkou je, kam se dostanou důležité části snímku, tedy v jaké části křivky expozice? Při tomto postupu, tedy u motivu s nízkým kontrastem a přeexponováním, je zjevně vše těsně stlačené úplně nahoře v oblasti světel. Na takovém snímku již není žádné průhledné místo, vše je poměrně husté. Tím se nic nezíská. To byl postup některých před mnoha desítkami let podle motta „co je na snímku, to je na snímku“ ze strachu před podexponováním, většinou z důvodu nedostatku expozimetru. Cílem musí být rozložit všechny důležité části obrazu pěkně na křivkách černoty mezi dolním a horním ohybem a vytvořit tak optimální „podklad“ pro zvětšovací přístroj. Pak není jen „všechno na snímku“, ale také s kontrastem vhodným pro tisk. A k tomu je třeba právě křivka denzity, jejíž strmost odpovídá kontrastu motivu, tedy nejtmavší místo v motivu na filmu způsobuje právě viditelnou denzitu (technicky: 0,1D nad závojem) a nejjasnější místo motivu způsobuje maximálně povolenou denzitu pro tisk (technicky: 1,6D nad závojem). Pak film poskytne motiv s kontrastem přesně 5 clonových čísel (= 1:32), vhodným pro speciální gradaci papíru. A toto přizpůsobení křivky černoty motivu se provádí prostřednictvím doby vyvolání filmu.
Kontrast filmu je součinem kontrastu zabudovaného výrobcem a vývojem. Pouze tyto dva faktory určují průběh křivky černoty. Při expozici se již rozhoduje pouze o tom, co z motivu má ležet kde na křivce, která má většinou tvar písmene S.
S pozdravem Wolfgang
TR
Ahoj a děkuji za odpovědi!
Vaše popisy mi už hodně pomohly.
Při tomto postupu, tedy u motivu s nízkým kontrastem a přeexponováním, je vše jasně stlačeno do horní části rozsahu jasů.
To vlastně docela dobře vystihuje to, co jsem zatím zjistil – ale: hluboké černé tóny zůstávají „dole“. Hluboká černá se přece nezobrazí světleji – na rozdíl od zbytku snímku samozřejmě (neodráží žádné světlo na film – ani při delší expozici). To je to, co mám na mysli zvýšením kontrastu.
Ve většině motivů se však nachází velmi málo černé barvy, která neodráží světlo, takže zvýšení kontrastu prostřednictvím přeexponování, resp. „stlačení“ informací v oblasti světel, bude podle mého odhadu vypadat poněkud podivně ve směru „high-key“.
Příkladem by mohla být místnost s bílými tapetami. Vše by se díky prodloužené expozici zesvětlilo, respektive rovnoměrně „posunulo nahoru“. Pouze černé spáry mezi zásuvkami a dvířky skříněk v interiéru by na negativu vytvořily stejně málo denzity jako při zkrácené, respektive „normální“ expozici. Také podlaha s černými spárami vykazuje takové vlastnosti. V těchto místech by se nic nezměnilo. Kontrast by se tedy zvýšil. Tento negativ by se tedy dal zvětšit světleji a technicky by to nebylo chybné, protože maximální černá by byla přítomna např. ve zmíněných „spárách skříně“.
michael-kielgmxnet
Neexistuje tak tmavá černá, která by neodrážela vůbec žádné světlo, ledaže by se ti podařilo vyfotografovat černou díru. Všechny předměty odrážejí více či méně světla, i když se oku jeví jako zcela černé. Z tohoto důvodu se při přeexponování posune i ta nejtmavší černá na křivce černoty filmu.
TR
Dobře – to dává smysl. Jasně.
Morte
Také se domnívám, že ta teorie o černé barvě je neudržitelná. K již zmíněným argumentům se přidává ještě to, že ani hypotetická absolutní černá by nebyla zachytitelná na film, možná ve vesmíru, ale ne tady, protože světlo tady dole není nikdy směrované ani polarizované, ale vyzařuje do všech možných směrů a je lomeno, odráženo, rozptylováno atd., což znamená: i ta nejhlubší černá je zakryta přesahem sousedních světlých oblastí. Kromě toho silné přeexponování způsobuje, že negativ je nepříjemně zrnitý a neostrý.
Wolfgg
Thomasi, je tu ještě jedna logická chyba:
V mnoha záběrech se vyskytuje černá, kterou lze nejlépe popsat jako „ultračernou“. Je tak hluboká, že nemá smysl ji měřit expozimetrem (spotbeli) a zahrnovat ji do výpočtu optimálního expozičního času. Protože příslušná zóna leží vždy hluboko pod zónou 1, pokud jsme pro zkoušku rozdělili důležité části obrazu do zón 1..9.
Příklad: krajina s vchodem do jeskyně. Nejzadnější stěna v jeskyni leží např. o 20 clonových stupňů níže než skála vedle vchodu. Jak by se tedy mělo z hlediska expozice zohlednit černá barva v jeskyni? Kdybychom černou barvu umístili do zóny 1, potřebovali bychom např. 24 zón, tedy film, který zvládne expoziční rozsah 24 clonových stupňů! Hlavní motiv, tedy krajina, má však kontrast možná jen 10 clonových stupňů a při tvém postupu by byl stlačen pouze do horní části křivky hustoty, tedy do zón 14–24. Jeskyně by pak byla v zóně 1 a zóny 2–13 by zůstaly nevyužité! Při zvětšení by pak byl vchod do jeskyně jediným černým místem, vše ostatní by bylo světle šedé až bílé, tedy zcela bez kontrastu.
Zkrátka: Existují motivy, u nichž je třeba vědomě akceptovat, že extrémně tmavé části motivu zůstanou při expozici bez povšimnutí a na křivce hustoty „vyklouznou vlevo“. Totéž ostatně platí i pro vrcholové světla. Jak má člověk zónově začlenit sluneční odlesky na vodě? Ty leží často o 8 clonových stupňů nad nejjasnější bílou. Skončí prostě v „ultrabílé“, tedy za nejvyšší zónou zaznamenanou měřicí technikou.
S pozdravem Wolfgang
TR
Ještě jednou moc děkuji za vaši pozornost! Velmi mi pomohla i poznámka o zakrytí či zamaskování černé barvy, která neodráží světlo, „cizím světlem“.
S pozdravem,
Thomas
