HelmutH
Už nějakou dobu mám předplatné berlínského „časopisu o fotografii“ „brennpunkt“. Právě mi dorazilo číslo 1/2012. Při čtení mě to tak rozčílilo, že se o tom musím zde zmínit.
Fotograf Manfred Kriegelstein, člen redakce(!), v něm píše článek s nadpisem „Kontrarevoluce“.
Podnětem k tomu byla zřejmě výzva, „aby byly digitálně upravené snímky ve fotografických soutěžích označeny zvlášť“. To pana Kriegelsteina zřejmě velmi rozzlobilo – a skutečně se o tom dá vést kontroverzní diskuse. To, co však následuje, už nemá s angažovanou diskusí nic společného.
Několik citátů:
„Už tehdy jsem (...) vyslovil větu >Kdo teď nenastoupí do digitálního vlaku, zůstane stát na nádraží ...< No, mnoho těch, co žijí v minulosti, se pak přece jen rychle vtlačilo do posledního vagónu, který už byl v pohybu – alespoň jsem si to myslel.“
„Je to skoro trapné, že po dvaceti letech musím znovu opakovat argumenty, které analogové myšlení v digitální době činí nesmyslným.“
„Přesto si myslím, že by bylo přehnané hovořit o >analogovém revanšismu<. Pravděpodobně jde jen o pár posledních zastánců minulosti, kteří byli příliš omezení na to, aby >nastoupili do digitálního vlaku<, a kteří se nyní bezcílně potulují po již dávno opuštěném >analogovém nádražním areálu< ...“
I jinak se polemika pana Kriegelsteina pohybuje na jazykové úrovni výrazů jako „nesmysl“, „muzejní myšlení“, „hloupost“.
Tyto citáty jsou však vytrženy z kontextu. Jelikož nechci ve svém vlastním rozhořčení panu Kriegelsteinovi křivdit (ve skutečnosti považuji jeho způsob vyjadřování za urážlivý a raději zamlčím některé ostré výrazy, které mi běžely hlavou), odkazuji na to, že časopis je k dispozici ke stažení; na str. 60 je pak možné si přečíst zmíněný článek:
http://www.edition-dibue.de/content/wp-content/uploads/2011/12/brennpunkt-1-2012.pdf
S pozdravem všem „analogovým postiženým“
Helmut
Tandemfahren
Ahoj Helmute,
můžeš se k tomu klidně vyjádřit?
Když pominu jeho urážlivý tón, má vlastně pravdu; a to v tom, že každý digitální snímek je nutně upravený, a proto nemá smysl ho v soutěži zvlášť označovat.
Já bych ale také zrušil předplatné a napsal k tomu dobře formulovaný dopis redakci. Podle toho, jak se tvůj příspěvek čte, to zvládneš.
Přeji ti i nadále hodně radosti z fotografování pro handicapované.
Frank
Tandemfahren
Haha, právě jsem objevil další pořádný vtip:
dvě stránky za zmíněným článkem je celostránková reklama společnosti Fototechnik Berlin, ve které se tučně a výrazně propagují produkty pro „postižené“.
Pěkný vlastní gól redakce, řekl bych. Jako redaktor bych se teď co nejrychleji omluvil svému inzerentovi, kdyby to ještě pomohlo!
S pozdravem, Frank
thomas_l
Proboha, nech je být. Takové hlouposti mě už dávno nerozčilují a těší mě, že někteří zastánci digitálu mají zřejmě z analogových fotografů takový strach, že se proti nim musí bránit. Řeknu to ještě provokativněji: čím víc se tito lidé rozčilují, tím víc to dělá reklamu analogové fotografii, a jinak si tito lidé mohou klidně jít k čertu. Ve skutečnosti jsou to totiž právě oni, kdo žije v minulosti, ne analogoví fotografové.
Mimo kyberprostor, konkrétně na pravidelných setkáních analogových fotografů u nás v Rakousku, vidím, že o tuto niku je velký zájem. Vidím také, že tento zájem pochází právě od mladších lidí, kteří se k fotografování dostali přes digitální fotografii. Řekněme před třemi až čtyřmi lety bych si to nedokázal představit. Máme pro sebe úžasnou analogovou niku. A proto není nutné se takovými kufry příliš zabývat.
S pozdravem Thomas
AchimBauer
Ahoj milí Hindis,
Byl jsem tak moderní, že jsem naskočil na digitální vlnu, ne úplně dobrovolně, ale spíš kvůli nepříznivým okolnostem, které život přináší.
Musím říct, že digitální fotografie má několik výhod: rychlou dokumentaci, je levná, pokud si snímky jen ukládáte, takže můžete i v práci častěji mačkat spoušť, abyste něco zdokumentovali.
Ale ve srovnání s dřívějšími starými praktikami, kdy diapozitivy byly dva týdny pryč na vyvolání a zpět, nebo když jsem si sám vyvolával Agfapan 100 v RODINALu. Zmetkovost byla malá, protože člověk si to rozmyslí, než stiskne spoušť.
Letos v létě jsem byl se synem na Hahnweide na srazu historických letadel, fotky byly katastrofa, foťák nikdy nefungoval správně, protože z těch asi 3 miliard speciálních funkcí byla jedna omylem zapnutá a vypnout se dala až po několikadenním studiu návodu. Člověk si musí položit otázku, jestli si to musí dělat jen proto, aby nebyl považován za retardovaného. Měl jsem dostatek důvodů, abych se plně přidal k digitálnímu trendu, protože mám dětské trauma z toho, že jsem nikdy nevlastnil supermoderní LED křemíkové hodinky, které člověk potřeboval, aby nebyl považován za postiženého.
Mezitím jsem se ale dozvěděl, že existují lidé, kteří utrácejí stovky tisíc za mechanické hodinky přizpůsobené pro postižené a jmění za lampové zesilovače a gramofony, které jsou tak jednoduché, že je mohou obsluhovat jen postižení.
I koncerny sídlící u nás na jihu, jako Bosch a Daimler Benz, mají dceřiné firmy, které zásobují postižené, kteří nejsou schopni ovládat auta s ABS a airbagem.
Pan Kringeldings může být rád, že není postižený, a ve svém štěstí může běhat za každou novou prasečkou, kterou honí vesnicí.
Já se spíše přikláním k reklamě Sparkasse: Až vyrostu, chci být taky postižený.
Pak sice budu postižený, ale také šťastný, a to způsobem, který si určím já sám, a ne průmysl.
A proto jsem nyní znovu zprovoznil svou laboratoř, a ach, ty obrázky jsou prostě lepší a prsty zůstanou čisté, protože už se nemusí tolik doplňovat inkoust.
S pozdravem Achim
AchimBauer
Ahoj všichni,
udělal jsem si legraci a napsal dopis čtenáře do rubriky „Brennpunkt“; text je v příloze ve formátu PDF.
S pozdravem Achim
TiMo
Zabývám se (analogovou) fotografií sice ještě ne tak dlouho, ale pro mě byly digitální a analogová fotografie vlastně vždy dvěma odlišnými formami média. To je ostatně i přístup, který zaujímají některé teoretické pojednání na toto téma. Pojmy „fotografie“ a „digitální zobrazování“ mi v tomto kontextu přijdou velmi trefné. Jedno s druhým už nemá moc společného; kromě toho, že výsledkem je obraz. Průběh je úplně jiný.
Na digitální fotografii je lákavý asi ten rychlý (domnělý) úspěch a možnost něco ještě upravit poté, co je snímek pořízen. Kdo se v tom vyzná, tomu to asi dojde, ostatním je to vcelku jedno.
Křivka učení ve fotografii je podstatně strmější (právě to pociťuji) a náročnější. Mně a několika dalším se to líbí, většina lidí už asi ne. Všechno má jít rychle a pohotově.
Pokud Kriegelstein cítí potřebu zveřejnit takový blábol, spíše se tím ztrapňuje sám. Je to pro něj trapné. Ale co mě zajímá jeho názor?! Fotografuji přece pro sebe a jestli mě Kriegelstein kvůli tomu považuje za postiženého nebo zaostalého, je mi to úplně jedno.
AchimBauer
Ahoj všichni,
Včera jsem dostala poměrně rychle odpověď na svůj dopis od vydavatele časopisu Brennpunkt.
Napsal mi, že se mu můj dopis líbil a že pan Kriegelstein rozhodně neměl v úmyslu urazit „analogy“, protože 50 % členů jeho klubu tvořili právě oni. Uvedl několik jmen a zdůraznil, že článek se údajně vztahoval k nějakému výroku pronesenému na výstavě, něco v tom smyslu.
Dobře, dá se to tak brát, pokud přehlédneme tu poslední část. Připusťme panu Kriegelsteinovi, že to nemyslel zle.
Pro mě to přesto byl zážitek typu déjà vu, protože když jsem ve věku 14 let, již s bohatými fotografickými zkušenostmi a také s určitými zkušenostmi z laboratoře, absolvoval kurz v laboratoři na VHS, abych se to naučil pořádně, uvědomil jsem si, že už toho umím hodně, ale přesto jsem chtěl navázat kontakty s místní scénou, zjistil jsem však, že mě neberou vážně, protože na dobré fotky potřebujete Könner (Canon) nebo Nikon, to ještě jde. A samozřejmě jen Ilford filmy a Tetenal chemikálie. S mojí Practicou, Agfapanem a Rodinalem jsem byl totálně out. I když Praktica nabízela model s vyměnitelným hledáčkem a vnitřním měřením, o Könneru se nesmělo mluvit a Nikon uměl měřit skvěle jen s TTL.
Tak jsem už téměř nepřikládal význam kontaktům ve scéně a kromě několika volných kontaktů jsem si jako fotograf dělal, co jsem chtěl. Ale úspěšně, protože když byly fotky dobré, nikdo se neptal, jak byly pořízeny, protože by se přece mohla pravda dostat na světlo. Jde to i bez Könneru!
Zdravím Achim
TiMo
ale všiml jsem si, že mě nebral nikdo vážně, protože na dobré fotky potřebujete fotoaparát (Canon) nebo Nikon, ten taky ještě jde. A samozřejmě jen filmy Ilford a chemikálie Tetenal. S mým fotoaparátem Praktica, filmy Agfapan a vývojkou Rodinal jsem byl naprosto mimo. I když Praktica nabízela model s vyměnitelným hledáčkem a vnitřním měřením, o tom se nesmělo mluvit, a jen Nikon uměl měřit skvěle pomocí TTL.
Často jde prostě i o symbol společenského postavení; pro některé je status zřejmě důležitější než radost z fotografování.
Je to vlastně praktické: tak se dá rychle rozeznat, kdo má zájem o dobré snímky a kdo chce být obdivován kvůli svému fotoaparátu.
Napadá mě k tomu toto:
[PŘÍLOHA NENALEZENA]
thomas_l
Jo, ale ty časy jsou naštěstí pryč. My, kteří jsme zůstali u analogu, jsme teď od takových nesmyslů ušetřeni. Kdo se dneska chce předvádět, kupuje si každý rok nejnovější zrcadlovku s dlouhým objektivem :lol:
AchimBauer
Vážení přátelé světla,
mezitím jsem obdržel odpověď od pana Kriegelsteina; v zájmu objektivity bych ji rád přeposlal bez komentáře.
Najdete ji v příloze ve formátu PDF.
S pozdravem, Achim
piu58
Není v něm sice nic špatného. Přesto není správné zveřejňovat osobní dopis bez předchozího dotazu.
sputnik
Jo, ale ty časy jsou naštěstí pryč. My, příznivci analogu, jsme teď od takových nesmyslů ušetřeni. Kdo se dneska chlubí, kupuje si každý rok nejnovější zrcadlovku s dlouhým objektivem :lol:
Myslíš? Tak počkej, až potkáš prvního Leicaniana s jeho M7... :-)
sputnik
Ačkoli Praktica nabízela svůj model s vyměnitelným hledáčkem a vnitřním měřením
F3 měla také vnitřní měření, které fungovalo se VŠEMI hledáčky. Výhodou F3 je, že ji dnes lze kdykoli koupit na eBayi. Sehnat VLC (tak se to jmenovalo, že?) je prakticky nemožné. Nevíš náhodou, kolik jich bylo vyrobeno?
AchimBauer
Ahoj Uwo, ahoj Sputniku,
Uwo, máš pravdu, dlouho jsem o tom přemýšlel, ale můj dopis, na který zde přišla odpověď, byl oficiálně označen jako dopis čtenáře,
a navíc jsem si myslel, že to trochu uklidní situaci, když všem dojde, že autor byl jen špatně pochopen.
Co se týče tvrzení Sputnika ohledně modelu F3, je to omyl. Možná měla vnitřní rozměry, ale když se dostala na trh, už mi bohužel nebylo 14. Ale děkuji, že mě považuješ za tak mladého.
S pozdravem Achim
sputnik
Co se týče tvrzení Sputniku ohledně modelu F3, je to omyl. Možná měla vnitřní měření, ale když se objevila na trhu, už mi bohužel nebylo 14. Ale díky, že mě považuješ za tak mladého.
S pozdravem Achim
Ano. Mezi daty uvedení obou fotoaparátů na trh asi uplynulo pár let. Nevěděl jsem, že sis v 14 letech mohl dovolit nový nebo téměř nový VLC. Jako obyvatel NDR si na to člověk musí vždycky nejdřív zvyknout. U nás ten přístroj tehdy určitě stál jmění. Což ale nevadilo, protože bez protekce se to v obchodě stejně nedalo koupit.
Co by mě ale opravdu zajímalo: Myslíš, že Cünen-Sagerové pak mluví i o Neikenu?
AchimBauer
Ahoj Sputniku,
Bohužel jsem si ve 14 letech nemohl dovolit nový VLC. Kolem osmi let jsem začínal s Kodakem Retina po otci. Nejlevnější diafilm od Neckermanna, s expozicí podle tabulky v příbalovém letáku. Ve 12 letech jsem si z našetřeného kapesného koupil Super TL 2. Později přibyl jako druhý fotoaparát Super TL po otci. VLC mi vždy zůstala jen snem.
Ale ve 14 letech jsem měl telefonát s Alexandrem Borellem (veteránem fotografického tisku). Tam mi prozradil, že z fotoaparátů s výměnným hledáčkem má vnitřní měření pouze VLC.
O hodně později jsem si pořídil novější model a koupil si Olympus, ale i tam jsem zůstal věrný VEB Dresden, protože autodynamické řízení expozice bylo vyvinuto právě tam a k Olympusu se dostalo oklikou přes Minolta Leica.
Jestli to říkali C?nensager Neiken, to nevím, myslím, že mluvili o NIEHKOHN, ale mezitím jsem už slyšel i Neiken.
S pozdravem Achim
